Tak mě napadá, když vidím na prodejnách supermarketů rodiče, kteří krmí své děti všemožnými potravinami, které ještě nejsou zaplaceny, jestli to je správné. Mnohokrát jsem viděla, jak přišla rodinka s dětma do oddělení pečiva a děti se jako první rozeběhly k rohlíkům, vzali si každý automaticky jeden rohlík a pustili se do něj. Rodičů se ani nezeptali, samotní rodiče jim nic neřekli - i když viděli, co se děje. Myslím, že takové děti budou zvyklé na to, že si vždycky můžou vzít, co chtějí a nemusejí za to ani zaplatit, ani se zeptat někoho, komu to patří, jestli si to vzít můžou. Mám pocit, že to berou jako samozřejmost. A i když časem pochopí, že v obchodě se za produkty platí, budou mít pořád v podvědomí, že to co sní během nákupu se nepočítá, je to jejich. V převedeném slova smyslu a mimo obchod by to mohlo znamenat třeba to, že takové dítě jakožto již dospělý jedinec bude krást a bude si myslet, že mu to vždy projde. Postupně i možná bude ztrácet stud něco ukradnout, protože jako dítěti mu to připadalo přirozené (i když to v té době nebralo jako krádež). Neymslím tím pouze zboží v obchodech, ale i např. pracovní život, vztahy atd. Mnohokrát jsem viděla i rodiče, kteří na prodejně vzali oplatek, který před dítětem rozbalili a dali mu jej na jídlo. Ano, někteří rodiče u pokladny dají pokladní obal od řekněme třeba oplatku, aby jej mohla naúčtovat, případně ohlásí, že dítě snědlo rohlík, ať tedy rohlík také pokladní započítá, ale často se také můžeme setkat s tím, že nacházíme různě na prodejně načaté jídlo, papírky od bonbonů a častěji také to, že dítě s rohlíkem v ruce projde pod pultem pokladní ven z prodejny - pokladní si nemá šanci všimnout, že vůbec nějaké dítě s rohlíkem prošlo - a dítě zase ani ve snu nenapadne, že by rohlík mělo ukázat prodavačce, protože se musí zaplatit. Rodiče to mnohdy nechají být a neohlásí u pokladny nic. A pokud jsou to rodiče jedni z mála, kteří tuto skutečnost prodavačce ohlásí, už se většinou vůbec nestarají o to, aby i dítě pochopilo, že ten rohlík se nahlásil na pokladně, aby se také mohl zaplatit. Tudíš dítě opět němá páru o tom, že rohlík (nebo jiná dobrota, kterou si vzalo) není zadarmo.

Myslím, že tu dobu, po kterou se nakupuje by mohlo každé dítě vydržet bez jídla a do pečiva, či sladkostí se mohlo zakousnout až za pokladnou, kde už v podstatě je jídlo jeho a ne "obchodu".

Trošku jiná situace nastává, když máme žízeň. V tomto případě (už i ze zdravotního hlediska) je lepší si na prodejně (pokud nemáme vlastní pití) vzít nápoj, který si sice otevřeme, napijeme se, ale dáme jej do nákupního košíku a u pokladny vyskládáme na pás k zaplacení společně se zbývajícím nákupem. Vodu jistě nevypijeme celou, napijeme se tolik, kolik potřebujeme, jelikož pitný režim je důležitý. Dítěti by jsme to samozřejmě měli vysvětlit.

To je můj názor na konzumaci jídla dětmi (ale nejen nimi) přímo na prodejně v době před zaplacením.

Další věc, neméně podstatná a celkem související s výše uvedenou problematikou je pozdrav. Pozdrav je jakýsi projev slušného chování. Jistě, děti by se neměli byvit s cizími lidmi, ale je potřeba rozeznávat situace. Navíc, je-li dítě s rodiči, nemělo by se bát s cizím člověkem promluvit, nebo minimálně pozdravit. Téma znělo "Nákupem k převýchově", budu se tedy opět držet obchodu. V dnešní době spíše supermarketu. Tak do přímého styku a komunikace přecházíme hlavně u poklady. Kolik dětí ale pozdraví? Pokud příjdu k pokladně, pokladní nás také pozdraví, řekne "dobrý den". Rodiče odpoví též pozdravem. A co děti? Některé pozdraví též, avšak většina jen příjde s rodiči a pouze civí beze slova, případně se baví, jako by tam pokladní ani nebyla. Někteří rodiče správně zareagují se slovy "Pepíčku, jak se říká?" a Pepíček ví. Pokud ale ani rodič nezasáhne a dítě k tomu nevede, je jasné, že z takového dítěte nevyroste člověk, který by uměl ukázat, že umí slušně pozdravit - což myslím, že je v jakékoliv komunikaci základem. Pokud rodinka odchází od pokladny, opět není nikterak těžké říct "nashledanou". Pokud ani tohle dítě nedokáže, je to dost smutné. O to smutnější, pokud to nedovedou ani rodiče. Všímám si v poslední době toho, jak ani samostatní lidě, dospěláci i puberťáci při nákupu neřeknou jediné slovo. I přes to, že prodavačka použije slova "dobrý den, nashledanou, děkuji..." a podobně, mnozí lidé nejsou schopni vydat ze sebe ani hlásku. Je jasné, že když to nedovedou dospělí, nemůžeme to chtít po dětech.. Kam taková společnost ale spěje?

A v neposlední řadě ohleduplnost!  Když příklad uvedeme z reálu opět v obchodě, můžeme si všimnout v každém obchodě - uspěchaná matkaúotec nakupují jídlo a nutné potřeby pro celou rodinu, děti se nudí, hulákají, že už by chtěli jít. Neuvědomují si ale, že potřeby, které se nakupují budou sloužit i pro ně a že se bez nich vlastně neobejdou.

U pakladny často vidíme, jak rodiče vyskládávají hory nákupu na pás a děti, mnohdy puberťáci, nebo odrostlejší dětijen stojí přihlíží a nudí se, místo toho, by se sklonili a také z vozíku vytáhli alespoň své věci, nebo aby dávali namarkovaný nákup do nákupních tašek, či vozíku. Když takto pozoruji lidi a vidím, jak rodiče všechno odmakají za děti a něco jako dělba práce spíš neexistuje, nedivím, se, že je na školách čím dál větší problém s tolerancí a respektem učitelů žáky, že přibývá šikany a hranice se stále posunují. Ano, může se to zdát jako maličkost, když dítě nehne ani prstem, ale u maličkostí vše začíná. A není tomu tak jen u dětí. Mnohdy takto nakupují "páry", kdy jeden z partnerů vyskládává, naskládává a platí zboží, následně odváží, nebo odnáší nákup a druhý jen stojí a civí, místo jakékoliv alespoň malé pomoci, nbo projevu toho, že si druhého za to váží. A co si z toho pak mají vzít děti - naše další a dalaší generace?

Proč jsem si vybrala jako příklad zrovna nakupování v obchodě? Dalo by se to popsat i na jiném příkladu, jiném místě a jiné situaci. Dalo by se to také zobecnit, ale chtěla jsem konkrétní příklady a právě v obchodech jsem si toho všimla. Pozorovala jsem tohle všechno dostatečně dlouhou dobu a stále při nákupech pozoruji a tak mi tato zkušennost posloužila jako příklad k mé úvaze.